Od pazourku do kosmu

Keramické nože patří mezi vynálezy, které zasáhly nebývalým způsobem do současné kuchyně. Cesta od pazourku k keramickému noži byla ovšem velmi dlouhá a započala někdy v epoše paleolitu. Zprvu se jednalo o kamenné úlomky, ke kterým se později začaly připevňovat dřevené nebo kostěné rukojeti.

Je to pouhých pět tisíc let nazpátek v historii, kdy se člověk naučil získávat a obrábět kovy. Pro výrobu nožů se tedy začala používat měď a bronz. V případě bohatých nalezišť i zlato.

V době mezi dvanáctým a šestým stoletím před naším letopočtem, tedy v době železné, začala nožům dominovat ocel.

Ocel je název slitiny železa, uhlíku a mnoha dalších legujících prvků. Vyrábí se ze surového železa, které se pomocí vysokých teplot v pecích taví a následně odlévá.

U nožů z oceli byla vždy rozhodujícím kritériem jejich tvrdost, pružnost a odolnost proti korozi. Vzhledem k tomu, že známe chemické vlastnosti jednotlivých komponentů, vypadá to, že stačí vzít ty nejlepší příměsi, přidat je k oceli s vysokým obsahem uhlíku a superkvalitní nožířská ocel je zde. Nicméně otázka tepelného zpracování, broušení a kování, to vše může silně ovlivnit kvalitu nože. Samotný postup výroby kvalitního nože nebo meče byl ostatně odedávna přísně střeženým tajemstvím, předávaným z generace na generaci.

Potom ovšem přišla éra letů do kosmu a s nimi potřeby nových pevnějších a odolnějších materiálů. Jedním z vedlejších produktů vědeckého pokroku posledních let je bezesporu keramický nůž.

Viz také:

[Nahoru ↑]